Máme to na doživotí. Život se všemi jeho peripetiemi plynoucími z nejrůznějších rolí. Svět i možnosti, které nabízí. Jen málokomu se podaří projít skříní do pohádkové země, případně vypadnout na Mars. Nebo se propadnout někam… jinam. Podobné záležitosti jsou vyhrazeny pouze literárním postavám. Když mají štěstí na správné autory, pochopitelně.
Ale to jistému výsadkáři nechybí.

Rozervaní hrdinové, gigantičtí pavouci, láska, nenávist, napětí, velkolepé emoce, strhující souboje na život a na smrt a obrovská životní dilemata. Bratři Leandrosové ve své životní roli! Blackout! Jo, a taky tisíc slonů.

Trpět se dá různými způsoby. Fyzicky či psychicky, zoufat si nad krutou změnou, nebo naopak naříkat nad tím, že žádná nepřichází. A právě to nás čeká v povídkové sbírce Jaroslava Mosteckého. Nikdo tu nic nebude mít zadarmo, každý se bude muset stát strůjcem svého štěstí. A přesto – ne vždy mu to k něčemu bude, protože osud či náhodu prostě neovládnete.

Když se spojí několik amerických autorek, aby dohromady vytvořily jedno dílo, nemusí to dopadnout vždy dobře. I dvojice občas mívají problém se společnou tvorbou. Když ale každá dostane svůj osobní prostor, aby tvořila podle své libosti, to je potom něco úplně jiného.

Najprestížnejšia súťaž poviedok v oblasti slovenskej fantastiky za rok 2011 má svojich víťazov. Slávnostné vyhlásenie Ceny Fantázie sa uskutočnilo v mesiaci november a mne sa konečne podarilo dostať sa k zborníku, prečítať si ho a napísať o tom pár slov.

Když Kulhánek píše o upírech, je to většinou sranda, která si najde místo ve vaší knihovně, možná se dokonce přesune na nějakou pozici intimnější potřeby (nemusím ji v závorce banálně jmenovat, že ne?). Když Neomillnerová píše o upírech, je to porno, které si přečtete jednou, v duchu se pochechtáváte, pak to odložíte a patrně už po tom nikdy nesáhnete. Když Sapkowski psal o upírovi, vykreslil ho jako učence se zvednutým prstem, intelektuála vhozeného do středověku, s podtextem, který lehce brnká o sexualitu, jehož člověk kvůli kontrastu k jeho kumpánům musel milovat. Když o nich psal Stoker, byla to gotická nuda, protože sto let zpátky čtenář skousnul hodně. No a v roce 92 o nich něco napsal Simmons…

Miroslav Žamboch zcela přesně ví, jaký typ literatury vyžadují jeho čtenáři, a proto napsal Visio in Extremis. Kniha by mohla sloužit jako učebnicový model příběhu, který je v současné době in. Na její popis by stačila jediná věta, a každý hned bude vědět, co najde uvnitř: upíří akčňák. Tečka, víc snad ani není třeba říkat.

Po dlouhém a dobrodružném putování se kapitán Báthory octl v benátském lochu. Než se ale se svými spoluvězni (kozákem Voroninem a chorvatským pirátem Gradovičem) stačí pořádně rozkoukat, stávají se figurkami ve hře benátských politických špiček. Po menší krvavé lázni trojka hrdinů mizí v nitru Balkánu, kde se chce Gradovič podívat na rodinné državy poblíž muslimsko – křesťanské hranice.

Před Vánoci se zčistajasna objevil v knihkupectvích. Musel zaujmout už jen nádhernou obálkou, ale to je jen povrchová stránka – vnější krása není všechno. A přes pět set těžkých stránek vázaných v pevných deskách je to jediné, co na něm čtenář může pevně držet. Třicet let starý román, který se konečně dočkal vydání i nás. Malý, velký Johna Crowleyho.

Co svět světem stojí, každý správný příběh začíná v hospodě. A je jedno, jestli je to hospoda slovutná, jako U Prokopnutého bubnu, U Skákajícího poníka nebo U Prasečí hlavy, či naopak obyčejný zaplivaný pajzl, kam zapadnete téměř proti své vůli jen kvůli tomu, že se venku žení všichni čerti. Typická hospodská atmosféra prostě s vyprávěním nejrůznějších příběhů neoddělitelně souvisí, řada oněch příběhů tu má ostatně svůj počátek. Nejinak je tomu i v tomto případě.