Bojíte se rádi u hororu? A z čeho ten strach vyvěrá? Už od samotného počátku hrůzostrašné literatury se snaží autoři najít studnici hrůzy, kterou v sobě nosíme, a řádně nás v ní vykoupat. Na pomezí brakové literatury se občas objevují autoři, kteří dokáží najít strach tak hluboko zakořeněný, že nás samotné překvapí, když nám ho odhalí v jeho čiré podobě.

Mnoho z vás už asi někdy snilo o dalekých výpravách do neznáma, kam lidská noha ještě nevstoupila. Všechno to nebezpečí v podobě divokých zvířat, smrtelně nebezpečné krajiny a domorodých obyvatel je prostě lákavé. Ne každému se ovšem něco takového poštěstí. Dobrá zpráva je, že tohle všechno můžete prožít i v teple domova.

Pokračování pubertálně romantické, leč sympatické fantasy z prostředí amerického jihu na sebe nenechalo dlouho čekat a začíná přesně tam, kde skončila jednička. Kdo ji četl, ví, že nedopadla zrovna vesele. Dá se tedy čekat, že dvojka bude o poznání temnější a… ale sakra. Temnější snad neznamená, že se všichni budou utápět v sebelítosti, ne? NE?

Ano, název je odvozen od Velkého bratra. Ne toho, který tě vidí ve známé reality show, nýbrž od toho původního, který tě viděl v legendární Knize (velké K v tomto případě není chyba) George Orwella 1984. S ní však nemá román Coryho Doctorowa mnoho společného.

Po roce je zde další díl sci-fi série Ztracená flotila. Válka mezi Aliancí a Syndiky se v Campbellově podání zužuje na duel Geary versus Syndikové, přičemž Aliance zůstává někde tam venku. Alianční flotila je po několika vítězstvích a pokusech o odtržení části flotily pod vedením „tradicionalistických“ důstojníků pokračuje ve dlouhé cestě domů. Syndikové se učí a je stále těžší vymýšlet nečekané taktické tahy.

Ne nadarmo varují rodiče děti, aby si od cizích lidí nic nebrali. Sladkosti, hračky, prostě NIC. A stejná, ne-li větší, obezřetnost je na místě, pokud místo “laskavého strýčka” před školou potkáte ve sklepě skřítka slibujícího splnění všech vašich přání, přičemž na oplátku chce jenom kapku krve.

Uctívači pokleslých žánrů, spočtěte si, kolik ročně vychází knih, jež byste si doma mohli zařadit do žánrové škatulky s tučně nadepsaným nápisem “Steampunk“. Sečtěte raději všechny za posledních pět let. Vystačí vám jedna ruka? Oddechněte, moji bratři, a s alespoň drobnou úlevou vztyčte další prst, zpod země se totiž valí Zemětřas americké spisovatelky Cherie Priestové.

Cena Karla Čapka je (mimoto, že je faktickým dědečkem všech našich tuzemských literárních fantastických soutěží) výjimečná také tím, že jejím produktem není jeden sborník, ale většinou hned dva. Jeden prací vítězných a druhý prací zajímavých, které ale na výhru nedosáhly. Mlok to není, ale k několika pěkným kouskům si přičichneme i zde.

Conan, tohle jméno je ve světě fantastiky pojem. Stejně tak jméno jeho tvůrce Roberta E. Howarda. Toho využívají spisovatelé, kteří se snaží na mistrovo dílo navázat. A jak už to tak bývá, někdy se jim to daří hůře a někdy lépe. Do jaké z těchto kategorií patří dílo z pera Andrewa J. Offutta?

Jiří Kulhánek si přečetl Božskou komedii od Dante Alighieriho a pak napsal svou vlastní verzi. Oproti renesančnímu básníkovi příběh značně vyšperkoval a podrobně rozvedl důsledky, které jedna taková nevinná výprava může mít.