Je neskutečně těžké hodnotit poslední příběh ze Zeměplochy. Nejde jen o to, že si po celou dobu čtení budete bolestně uvědomovat, že Terry Pratchett už žádnou další knihu nenapíše, ale svoji roli hraje i fakt, že Pastýřská koruna byla zjevně dopsána spěšně s jediným cílem: ještě jednou, naposledy, potěšit věrné čtenáře a uzavřít tak jednu velkou kapitolu.

Říkáte si, co tady ta recenze dělá, když je kniha už půl roku na světě? Inu, tolik se v dřívějších dobách u novorozeněte čekalo, jestli přežije. A Okultace Lairda Barrona je na knižní scéně také tak trochu ohroženým druhem.

Veronica. Jak poeticky znějící dívčí jméno. Jenže v tomto případě se jedná o nepříliš poeticky vyhlížející ampuli s nejnovější odrůdou bakteriologického viru, který dokáže člověku po vypuštění do vzduchu zkazit zbytek života. Tedy za předpokladu, že se těch pár protrpěných hodin se dá vůbec nazvat zbytkem života.

O tom, že každá ze všech věcí na světě skrývá nějaký příběh, se ve své prvotině rozepsala anglická spisovatelka Ruth Hoganová.

Byl to zvláštní den. V odlehlém horském městečku Raccoon City bylo úplně mrtvo. Ale těch pár jedinců pohybujících se v ulicích se rozhodně nekousalo nudou. I když – na kousání povětšinou nakonec stejně došlo. Městečkem se totiž prohání hordy obětí virové nákazy, jejichž chování ze všeho nejvíce připomíná klátící se nemyslící zombie.