Schéma filmové fantasy se prostě nemění. Respektive té rozmáchlé, velké, epické nebo té, která se snaží epické se blížit. Černobílý boj dobra proti zlu, svět jako z pohádky, kde žádné hory nejsou dost vysoké, žádné lesy dost hluboké a města dost honosná, svět osetý roztodivnými tvory a netvory a zalidněný mnoha zvláštními rasami. To vše za jiskření dechberoucích kouzel a svištění blyštivých ostří a tak pořád dokola. Otázkou je pouze to, jestli to tak chceme nebo ne, jestli to tak máme rádi. Sedmý syn je totiž dokonalou učebnicí schématu fantasy filmu.

Některé příběhy jsou velké a inspirativní a přetrvají navěky. Ridley Scott se pokusil jeden z nich pojmout z jiného úhlu, než nám vnucuje náboženská optika – pokusil se jej polidštit. Pokusil se, selhal a výsledkem je průser stejně kolosální, jako kolosálně nudný.