Co by člověk udělal, pokud by se mu do rukou dostal tajemný předmět, kupříkladu v podobě obstarožního deníku v kožené vazbě, a již jen samotná přítomnost takovéhoto předmětu v jeho rukách vlastně předznamenává jeho smrt? Navíc je znamením toho, že jakási síla či síly si jej vybraly podle určitých vlastních kritérií, kteréžto vlastnosti přesně spěly k neodvratnému zániku daného člověka třímajícího v roztřesených rukou nechápavě a nevěřícně tento deník?
Ať si kdo chce co chce říká, František Kotleta je v dnešní době už pojmem, možná až kultovním autorem české akční fantastiky. Na každou jeho knihu se netrpělivě čeká, a právě očekávání mohou být největším nepřítelem. S radostí můžeme konstatovat, že Černá smečka je krokem zpátky dob, kdy Kotleta ještě nic nevymýšlel a psal čistou, nekompromisní a především těžce nekorektní akci. Lidi démoni a věci mezi nebem a zemí (třeba odlétající končetiny) – TO je Černá smečka.
Proč se elfský národ rozpadne a část odejde žít do podzemí? A co nastane, když se skřeti, trpaslíci a temní elfové rozhodnou obývat stejný podzemní prostor? Jaký řád tu asi vznikne? Kdo bude lovec a kdo lovený?
Jak by asi vypadalo setkání s naprosto odlišnou mimozemskou inteligencí, natolik cizí, že by snad ani tu naši lidskou při návštěvě naší planety Země nepostřehla? Přinejmenším by jistě došlo k velmi bolestivému pošramocení lidského ega, nehledě na zanechání množství nezodpovězených otázek. O zanechání hmotných artefaktů neznámého smyslu a funkce ani nemluvě.
Mýtoversum. Svět, ve kterém je možné snad vše, a ožívají v něm pověry, mýty i objekty lidské víry. A tak se může stát i to, že se současná novinářka zatoulá do Prahy padesátých let. A že se v jejích stopách vydá záchranná výprava s mužem zákona v čele. A budou se dít věci!
Kouzla, jednorožec a drak, o vše na čtenáře čeká v nové knize Václava Dvořáka. Jenže Dvořák po Písečnících a Finisovi nepřesedlal do říše fantasy, ale stále se drží žánru sci-fi. A tak se jedná o kouzla genetická a pohádkové bytosti se budou pohybovat na palubě kosmického raketoplánu.
Když v roce 2018 vyšla Krev pro rusalku, zdálo se, že je její autorka Kristýna Sněgoňová zjevením. Jen ti nejfousatější znalci domácí fantastiky věděli, že její prvotina je v podstatě rozšířením povídky Zadostiučinění, kterou tato nadaná povídkářka napsala již dříve. Faustovsky laděnou noir detektivku tehdy ovládl Dominik Stolbenko. Démony zmítaný vyšetřovatel, který měl za úkol potírat kriminalitu víl, ale ošklivě se zapletl s jednou z nich, si srdce čtenářů nezískal. Zato svět, v němž bývalé spojenkyně lidí nyní stojí na okraji společnosti, nadchl čtenáře natolik, že se Krev pro rusalku dočkala nejen druhého, upraveného vydání, ale také pokračování s názvem Krev pro divoženku, v němž se autorka do světa Pospolitosti vrací.
Jiný kraj, jiný mrav, říká se. A na tuhle realitu naráží i putující trojlístek hrdinů. Město Bernau skrývá mnohé nástrahy, problémy i svody, a srovnat se s místní mentalitou nebude žádný med. Autoři navíc přidávají k „téměř klasické“ fantasy i osobitý smysl pro humor a výsledek dělá čest titulu celé série – Božská tragikomedie.
Vzpomínáte na první díl Tance papírových draků? Ano, to byla ta kniha, kde parta příšerně divných a příšerně tajných policajtů z Plzně zachraňovala svět pod vedením chlápka, co si říkal Mrtvola. Tak to byla teprve půlka příběhu a divná banda policajtů se vrací i podruhé, tentokrát v knize s podtitulem Hon, aby byl jejich příběh kompletní.
Do jaké míry formuje prostředí charakter člověka a jak člověk svým charakterem prostředí utváří? Asi věčná otázka bez zjevného řešení, která se však stává aktuální vždy, když jedinec svůj dřívější životní prostor opustí a zcela nevědomky si jeho část bere s sebou do toho nového. A i něco navíc v podobě vlastního neoddělitelného prokletí.