Člověk, který má ve fantastice už leccos načteno, může sklouznout k úvahám o tom, že vše už bylo napsáno a nic moc originálního už se neobjeví. A pak přijde žánr bizarro, prohlásí něco ve stylu: „Podrž mi pivo, vole!“, a ukáže „člověku“, jak moc se plete. A přesně tak je tomu i v první ryze české antologii bizarra s názvem Bizarropolis.

Pohled na svět skrze začouzené sklíčko může být do jisté míry děsivým protipólem růžovým brýlím. Prozření přítomnosti temnoty v okolním světě a hlavně v lidských nitrech se již nedá nikdy zažehnat. Již navždy zůstane součástí pozorovatelova nazírání na život i osobního vidění reality.

Co patří k Vánocům? Stromeček, dárky, bramborový salát? Betlémek na okně? Kapr ve vaně? Vánočka a kakao k snídani? Koledy, Mrazík a cukroví? Velký úklid, mytí oken v mrazu? Lití olova? Věštění z ledu? A co ještě? No přece hořící krb, deka a knížka. A to i když je trošku krvavá…

Kdo by věřil starým povídačkám, že? Třeba té, že když si nasadíte na hlavu korunu a prohlásíte se králem, přijde váš prokletý předchůdce a… Lidi jsou prostě nepoučitelní, a tak stačí jeden nerozumný blázen a na Sylothis se valí magická mlha, hordy nepřátelských satyrů a další katastrofy znamenající brzký zánik celé říše.

Fantasy meče a magie může mít mnoho tváří – a Zpěv straky je toho důkazem. Ačkoliv se Dana Beranová nijak netají svým obdivem k Zaklínači, našla si vlastní a nepříliš prošlapanou cestičku a nabízí potavě napsaný příběh, jehož hlavní hrdinka zasvětila život snaze o ochranu slabších a především péči o raněné. Na scénu přichází léčitelka a čarodějka Henika!

Jakákoliv forma existenciálního odosobnění od okolního prostředí prakticky vždy způsobí jistý pocit nepatřičnosti své existence ve spojení se samotou, ať už skutečnou anebo pouze zdánlivou. Zde se hranice stírají a Samota se stává hmotnou veličinou, která dříve či později porazí a pozře vše.