Autor sobě. Tak by se dal označit poslední román fenomenálního britského autora fantastiky Chiny Miévilla. Pohodlně se usaďte, vážení, vjíždíme do Kolejmoří.

Říká se, že lidé si zvyknou na cokoliv… A tak i odpor těch, kteří nepřivítali nový vzhled Pevnosti s jásotem, časem otupí. Červnové číslo k tomu má dobré předpoklady. Nejenom, že je zde „nová“ Pevnost už potřetí a my jsme si již jistí v rozložení textu, ale také přináší exkluzivní fenomén, kterému alespoň v jedné z jeho podob neunikl snad nikdo z nás.

Znáte to, sedíte v kině a přemýšlíte, jestli ta druhá půlka filmu bude stejně slabá jako ta první. Nezbývá, než zůstat do konce, pokud to chcete opravdu zjistit. No a stejné je to s pokračováním Mayského proroctví. I já byla zvědavá, co zase milá Caity vyvede, aby zachránila svět. A jestli druhý díl série v něčem předčí svého předchůdce.

Jaké to je, žít ve městě, obklopeném samými oživlými mrtvolami? A jak se asi žije s vědomím, že nejspíše patříte k posledním lidem na Zemi a že je jen otázkou času, kdy se nákaza dostane i k vám a udělá z vás krvelačnou zombii? Je vůbec v takovém světě možné zabývat se něčím tak pošetilým, jako je láska? Anna i Gábi moc dobře vědí, že ano, protože jen přežívat přece nestačí…

Číst hispánské autory se mezi scifisty zas tak moc nenosí. Zvlášť, když nejde tak úplně o fantastiku, to už je vážně na pováženou. Tak proč vás s tímto Španělem, který si ujíždí na fantaskních textech, vůbec otravuji? Protože Stín větru je sakra dobrý příběh.

Jonathan Archer a jeho NX-01 čeká po zničení Kobayashi Maru dlouhá cesta domů, o to strastiplnější, že válka s Romulany je již bez debat na spadnutí. Ostatní členové Koalice planet se k přímým útokům staví velice zdrženlivě, choulostiví vůči telekapturačnímu romulanskému systému. A navíc celé Koalici ukazuje záda jeden z nejsilnějších spojenců v celém seskupení.

Je málo knih, které jsou čteny i po více jak šedesáti létech od svého vzniku. Příběhů je prostě příliš, takže spousta dobré fantastiky upadne v zapomnění a zůstanou jen ty nejlepší. Město mezi ně rozhodně patří a mělo tu čest vyjít v češtině již potřetí.

Někde jsem tuhle četla, že když nám jedna nejmenovaná slavná autorka zprznila upíry, tak emzáky si už nenecháme. A teď jsou na řadě vlkodlaci, jejichž dosavadní obraz se snaží poopravit jiná bestsellerová spisovatelka. Hodina mezi supermanem a vlkem právě udeřila.

Zamilovali jsme se do Lokiho coby ústřední postavy povídek polského spisovatele Jakuba Ćwieka. Obdivovali jsme jeho vytříbený jemnocit pro vyčůranost, jeho bezbřehý smysl pro humor všeho druhu, jeho cynismus a jeho (velice ojedinělé) slabé chvilky v podobě konání „správných věcí“. Teď tu máme rovnou mamutí porci Lokiho románu, rozděleného do dvou částí.

Stejně jako kdysi, i v temné budoucnosti lidstva pracuje Inkvizice jako dokonale fungující společnost. Pronásledování a pálení kacířů, zapuzování démonů, paranoia a všetečné otázky. Inkvizitor má absolutní moc a všichni se před ním mají na pozoru. Kdo ale stráží inkvizitory?