Do jaké míry formuje prostředí charakter člověka a jak člověk svým charakterem prostředí utváří? Asi věčná otázka bez zjevného řešení, která se však stává aktuální vždy, když jedinec svůj dřívější životní prostor opustí a zcela nevědomky si jeho část bere s sebou do toho nového. A i něco navíc v podobě vlastního neoddělitelného prokletí.
Malá kniha, která nabízí spoustu zábavy – i tak by se dalo v krátkosti charakterizovat Sto skořápek podruhé. V relativně krátké době servíruje Pavel Skořepa druhou porci svých Skořápek ve formě drabble. Jinými slovy – musí nacpat příběh do sto slov. Sto. Slov. To už je pořádná výzva, a autor se s ní opět popasoval s elegancí sobě vlastní.
Štěpánka zdědila po svém strýci, známém spisovateli, velkou část jeho majetku. A spolu s ním i tajemství, které se přihlásilo o slovo „tak nějak samovolně“. Naštěstí ale není na řešení záhady sama – jejím parťákem se stává Smrtislav Hezoun, prvotřídní detektiv – a navíc kostlivec! Hledání žezla Prapředků může začít.
Qurand, svět podobný tomu našemu. Má svůj vesmír s planetou Zemí a pluje Urulókou, jež je zdrojem magie, a tak není tkanivo světa dokonale pevné a prosakuje do něj tvořivá látka snu… Nějak tak popisuje jím „objevený“ svět Jan A. Kozák, který do něj umístil svou Ságu o Lundirovi.
Leoše Kyšu bude většina našich čtenářů znát jako Františka Kotletu aka Řezníka z Bruntálu. Tentokrát si však sundal svoji řeznickou zástěru, odhodil své fantastické alterego a nabízí pohled na Bruntál trochu jinýma očima. Jak by to asi vypadalo, kdyby nedošlo k odsunu Němců?
Pro fanoušky děl Miroslava Žambocha stačí jediná věta: „Koniáš a Bakly spolu – v jedné knize!“. Ano, Mrtví muži jsou kniha pro fanoušky, návrat ke kořenům těchhle dvou kultovních „dědků“ české fantastiky a zábava jako za dob, kdy se tyhle postavy začaly prohánět po stránkách knih. Znova si rádi s nostalgií připomenete, proč tyhle dva chlapíky máme tak moc rádi.
Rádi si hrajete a baví vás gamebooky? A že byste rádi nějaký pěkně mrazivý, atmosféricky, a třeba i v duchu příběhů H. P. Lovecrafta? Nakladatelství Knihy Veles by tu mělo knihu pro vás jako dělanou – Dům na Strážném vrchu.
Loni v listopadu se na pultech knihkupectví objevil román Zpěv straky, který čtenáři přirovnávají k Sapkowského Zaklínači, a to především pro jeho typickou hořkosladkou atmosféru. Přestože v Hostu knihu zařadili k hrdinské fantasy, hlavní postava Henika má k něčemu takovému dost daleko. Nezachraňuje svět a nebojuje s příšerami. Je léčitelkou a jejím cílem je především pomáhat. Užívá dost netradiční léčebné postupy, které kolikrát napravují nejen tělo, ale i duši. Nesporně je takovým alter egem samotné autorky, působící ve zdravotnictví. Danu Beranovou znám už mnoho let. Když jsme se setkaly poprvé, byla ještě členkou jičínského literárního spolku. Mezi těmi usedlými pány, co si šmudlili své básničky o krásných ženách a povídky o životě chrousta, se s fantasy příběhem vyjímala dost nepatřičně. Regionální to mají vždy o něco těžší než ty z Prahy, pohybující se dlouhodobě ve funkčních literárních a nakladatelských kruzích. Přesto se Daně podařilo vydat prvotinu Eva a Kniha poznání (2014) a o dva roky později i povídku Nikdy neříkej nikdy v antologii Žena se lvem (2016). Dana mi byla vždy něčím sympatická a já doufala, že o ní ještě uslyším. Na pár let ale bylo ticho. Když se mi nyní do ruky dostal Zpěv straky, nedalo mi, abych ji nevyzpovídala.
Fantasy meče a magie může mít mnoho tváří – a Zpěv straky je toho důkazem. Ačkoliv se Dana Beranová nijak netají svým obdivem k Zaklínači, našla si vlastní a nepříliš prošlapanou cestičku a nabízí potavě napsaný příběh, jehož hlavní hrdinka zasvětila život snaze o ochranu slabších a především péči o raněné. Na scénu přichází léčitelka a čarodějka Henika!
Čtenář přijde až k hotové knize. Ale co všechno stálo na pozadí jejího vzniku už se dozví většinou jen těžko. Proto jsme trochu potrápili Filipa Kalčáka, autora knihy Noc pro chrliče. V rozhovoru vás přesvědčí, že jeho prvotina je co se jeho tvorby týká opravdu jen špička ledovce, a ukáže, že se našich kousavých otázek nebojí.