Přiznám se, že cítím jistou averzi k autorům, kteří své romány zasazují pokaždé do jiného, většinou zcela odlišného, ale již existujícího světa. I mezi nimi však lze nalézt světlé výjimky. Pro mě je takovou bludičkou ve tmě právě Jeff Grubb. Tuzemští fanoušci sf&f jej měli možnost poznat prostřednictvím jeho knihy Warcraft 3 – Poslední strážce. Grubb v ní prokázal své spisovatelské nadání, a proto jsem byl zvědav jak si poradí se zpracováním světa, který je zcela odlišný.

Čtenářům, preferujícím spíše epickou, dobrodružnou science fiction, jistě neunikla série „Úsvit noci“ anglického spisovatele Petera F. Hamiltona. Po roce a půl a více než dvou tisících přečtených stranách se sága konečně dostává do finále. Poslední díl s názvem „Nahý bůh“ je zde a tentokrát je rozdělen hned do tří(!) částí.

Česky už vyšla slušná řádka kvalitních zahraničních antologií. Povídka je náročná forma a jen málokterý spisovatel ji zvládá s přehledem, právě proto bývají výběry těch nejlepších pokusů často velkým čtenářským zážitkem bohatým po všech stránkách. Nejinak je tomu i u nejnovější antologie zahraničních autorů, která se však od svých sestřiček značně liší. Sestavil ji totiž Čech.

Když letos Triton vydal v edici Trifid „Černou planetu“ od Hannse Kneifela, vzbudilo to ve mě vlnu nostalgie. Poprvé jsem tuhle knihu četl vypůjčenou z knihovny někdy kolem roku 1982, v době, kdy jsem hltal veškerou dosažitelnou sci-fi (a že jí tehdy zase tolik nebylo). Tehdy mi dvě novely v jednom svazku připadaly jako skvělé dobrodružné čtení a tak jsem byl zvědav, jak na mě kniha zapůsobí více jak po dvaceti letech.

Dobrých sci-fi u nás ve srovnání s fantasy produkcí vychází pořád jako šafránu. Ale když se nějaké objeví, většinou se jedná o perly na celosvětovém knižním trhu. Alespoň v naší sféře zájmu. A Alastair Reynolds dokázal, že psát umí. To jste sami mohli zjistit již u Odhaleného vesmíru a později Kaldery. A Archa navazuje tam, kde všechno skončilo (nebo začalo?).

Nakladatelství Classic náš trh už mnoho let zásobuje tu lepší, tu slabší klasickou fantasy, jaká se píše převážně ve Spojených státech a jaká je tam zároveň komerčně velmi úspěšná. Věk draků je první díl právě takové ságy a zaujmout by proto měl hlavně příznivce Eddingse, Feista, Goodkinda a podobných autorů. V čem se od nich liší?

O knihách ruského spisovatele Sergeje Lukjaněnka jsem už delší dobu dostával z různých zdrojů velice pozitivní hlášení, takže jsem byl na knihu, o které chci dnes napsat, po právu zvědavý. Není divu. Ruský trh s fantastickou literaturou je obrovský a ruský čtenář má stejně dobrý vkus jako kterýkoli jiný. Ten, kdo se stane v Rusku v jakémkoli oboru číslem jedna (a Lukjaněnko mezi špičku opravdu patří), prostě musí být zatraceně dobrý.

Není mnoho autorů tradiční hrdinské fantasy, kteří na sebe v záplavě bezpočtu vyvražďovaček dokáží poutat pozornost prakticky každou vydanou knihou. Michaelu A. Stackpoleovi se to přinejmenším v tuzemsku podařilo. Po čtenářsky úspěšných titulech Hrdinou a Maska válečníka jsem byl sám zvědav, co předvede v trilogii, která na posledně zmiňovanou knihu přímo navazuje. Osvědčený autor akční fantasy opět nezklamal. Bohužel však ani nenadchl.

Už pár týdnů tato kniha čeří neklidnou vodu přiznivců dnes již klasické akční „kulhánkoviny“. První díl Líhně buď opravdu pobavil a získal obrovské množství fandů, nebo vyvolal úplné znechucení a dočkal se nepochopení. Každopádně se na pultech zjevil díl druhý, který veškeré tahanice a otázky v očích vyjasní.

Je škoda, že hodně výborných knih je neprávem přehlížených, protože nemá na obálce „znějící“ jméno, nebo je celková úprava nevyvedená. Takových skvostů je hodně a častokrát zapadnou v moři zapomnění. Dozvěděl jsem se, že ani Stahovač se nemůže pochlubit velkými prodejními čísly. Pokusím se to aspoň trochu napravit.