Občas se nám na Fantasy Planet podaří kapitální úlovek srovnatelný s fotkou lochnesky nebo piknikem s mimozemšťany. Tentokrát jsme si dovolili vytáhnout na chvíli z jeho introvertní bubliny Petra Rušeba, autora knihy Světelné (k)roky – protože když se jeho kniha dostala na longlist v prestižní ceně Magnesia Litera, určitě musí člověk s trochou té mediální pozornosti počítat. A tak jsme ho pomučili pár všetečnými dotazy…
Lukáš Vavrečka je nejen skvělý autor, ale také zkušený editor. Má za sebou antologii Hlubiny města (Epocha), kterou sestavil s Kristýnou Sněgoňovou, a také antologii povídek z venkova Osiřelo dítě. Ta vyšla v roce 2024 pod nakladatelskou značkou Kalibr. Tato antologie se vyznačovala nejen společným tématem venkova, ale také tím, že do ní přispěli nejen autoři společenských a krimi románů, ale také autoři a autorky fantastiky. Nejinak tomu je i u v podstatě volného pokračování s názvem Dlouhé stíny, které vyšlo nedávno.
Máte pocit, že jet natáčet videa do strašidelného domu je fajn nápad? Dvojice středoškoláků ho měla, a byl to poslední nápad v jejich životech. A tak je tu čtveřice jejich spolužáků, která se rozhodne vzít vyšetřování do vlastních rukou. Takže vzhůru za řešením záhady, protože duchové přece neexistují, že ne?
Luciférovka je přesně ten typ knihy, který se tváří jako odpočinková jízda, ale mezi démonem, paragrafem a pintou dobře vychlazeného piva vám stihne připomenout i to, že lidský život nemá jen cenu, ale i váhu. Petr Brožovský servíruje plzeňský koktejl humoru, akce a advokátního pekla s takovou lehkostí, až má člověk chuť zhasnout svět, rozsvítit lampičku a prostě číst. A když už vám to radí sám autor, byla by skoro škoda odporovat.
S editorem polsko-českého sborníku Poslední výstřel Leošem Kyšou jsme mluvili nejen o jeho antologiích, ale i psaní a jeho budoucnosti. A schválně, tipnete si podle které z jeho knih se chystá seriál?
Leoš Kyša aka František Kotleta je v české (a dávno už nejen fantastické) literatuře silná karta. A když se rozhodne spojit své editorské síly s Jakubem Ćwiekem, podobně známou postavou polské literární scény, lze očekávat opravdu zajímavé věci. Výsledek? pořádně macatá povídková sbírka, ve které řádí ti nejlepší autoři z obou stran česko-polské hranice.
Teprve druhá americká stopa na českém trhu od Nathana Ballingruda je hrou na ‚co kdyby‘. Co kdyby se lidé dostali na Mars už na sklonku devatenáctého století? Co kdyby tam založili kolonie? A co kdyby se Země zničehonic odmlčela?
Od dluhů, slepých uliček a nakladatelských omylů až po Brokilon, který si za ta léta vybojoval pevné místo na scéně, vede cesta, na které se člověk naučí, že láska ke knihám sama o sobě nestačí. Robert Pilch v rozhovoru mluví otevřeně o tvrdé realitě nakladatelské profese, o snech, které pořád stojí za to mít, i o tom, proč by autoři i nakladatelé měli hlavně méně blbnout a víc spolu mluvit. A protože u knih se člověk dřív nebo později stejně dostane i k lidem, dojde řeč na Egona Čierneho, Jiřího Kulhánka, Tomáše Němce i na to, co vlastně drží člověka nad vodou, když se všechno začne sypat.
Od úspěšného prvního ročníku přes covidové zákazy až po dnešní vyprodaný fenomén urazil Comic-Con Prague pořádný kus cesty. Pavel Renčín v rozhovoru vzpomíná na jeho začátky, vývoj fanouškovské komunity i na to, proč je tahle akce především o lidech, kteří se tu konečně cítí mezi svými. Také se zamýšlí nad tím, jakou cenu si tahle radost na pořadatelích občas vybírá.
Od zapomenutých historek kolem Jaroslava Velinského přes první kulhánkovskou autogramiádu pro pět lidí až po vznik fenoménu jménem Kotleta vede tahle debata přesně tam, kde to mezi knihami a fandomem bývá nejlepší, tedy k lidem, kteří u toho skutečně byli. Komár v rozhovoru vzpomíná na staré časy, literární zákulisí i proměnu české žánrové scény, a mluví tak, jak se na knihkupeckou legendu sluší, bez pózy, s nadhledem, humorem a pamětí, která sahá zatraceně daleko (i přesto, že je to stále mladík :)). A protože knihy nejsou jen zboží, ale taky osudy, přijdou na řadu i Tomáš Němec, Egon Čierny, Neff, Procházka a otázka, proč to všechno člověk vlastně dělá, i když ho to občas stojí víc, než vydělá.