Strach je emoce, kterou vyhledává každý z nás. Zároveň ovšem máme každý jinde práh, kdy se strach projeví jen jako příjemné mrazení a kdy se nám zastavuje dech a srdce buší o závod. A někdy je možné se bát natolik, že to člověka zabije… Joe Hill nám v povídkové knize Bobby Connroy vstává z mrtvých a jiné strašidelné příběhy odpovídá na naše volání po strachu měrou více než vrchovatou a zkoumá, jaké jsou jeho, i naše hranice…
Lucus, Hugo, Nebula. Locus, Hugo, Nebula. A tak pořád dokola. Informace o získaných literárních cenách jako by tvořila stálý podnázev všech jedenácti povídek, zařazených do této nevšední sbírky. Takže milí fajnšmekři, nenechte si tuhle parádní přehlídku ujít!
V únoru minulého roku jsme měli možnost seznámit se s pozoruhodnou románovou prvotinou amerického spisovatele Dana Wellse (1977) Nejsem sériový vrah. Ano, říkám pozoruhodnou, přestože většina normálních lidí knihu hodí přes palubu už jen podle názvu a anotace.
Nic nenadchne tak jako čistokrevná akční fantasy. Jistě, postrádá filozofický přesah a všechny ty hrozně důležité věci, bez kterých se intelektuálové neobejdou, ale jedno se jí upřít nedá. Dokáže vzbudit hluboko ukryté emoce, které pod nánosem civilizačního vývoje zakrněly. Zadupat nepřítele do prachu spálené země možná není úplně nejlepší způsob komunikace, ale zaručeně funguje, když chcete někomu říct, že si má sbalit svých pět švestek a táhnout tam, kam slunce nesvítí. Ano, je to barbarské, primitivní a divošské. Ale kruci, jak euforické!
Na knižní zpracování počítačových her si čtenáři již začínají zvykat. Diablo, Warcraft, StarCraft, Halo, Mass Effect. To je pouze malý výčet známých herních značek, které nakoukly do světa literatury. Není tedy divu, že došlo konečně také na jednu z nejznámějších RPG sérií, The Elder Scrolls. První díl z dvojsvazkového románu určitě stojí za pozornost a to nejen pro počítačové hráče, autorem je totiž v zahraničí známý a zkušený spisovatel sci-fi i fantasy Greg Keyes.
S ročním odstupem je tu další „okénko“ do oggerdovského světa. Tedy, přesněji, těsně (cca o 70 let) předoggerdovského. Vladimír Šlechta zrecykloval a poněkud doplnil soubor notně letitých povídek o Emmě Richter a předkládá je v uceleném souboru čtenářské veřejnosti.
Sarah Watersová vydala u svého dvorního nakladatelství Argo další literární bombu bořící sexuální klišé. A tak po Zlodějce, Špičkou jazyka, Malém vetřelci a Noční hlídce přišla na řadu i Náklonnost, autorčin původně druhý román, ze všech jejích děl zřejmě nejtemnější a také pořádně duchařský.
Neil Gaiman dnes patří mezi autory, jejichž každá další kniha k sobě poutá nemalá očekávání. Nejinak tomu bylo i v případě novely Oceán na konci uličky, která je jak gaimanovská, a zároveň tak jiná, než ostatní autorova díla…
Ano, je to tu zas. Historie neproběhla tak, jak nám vyprávěli ve školce, Ježíš a jeho kapela byli ve skutečnosti jinačí formáti, zlá katolická církev tají, co může, a realita, v níž žijeme, skrývá nejednoho manipulátora, který hraje s lidmi Člověče nezlob se. Kdybyste znali Pravdu, mozek by vám vytekl ušima, ve světě by zavládla anarchie a banány by byly zas o něco dražší…
Lezení do vraků starejch tankerů a vyrvávání jejich vnitřností z malejch a těsnejch míst není práce pro každýho. Je to privilegium pro ty nejmenší, nejlehčí a nejšikovnější. Práce jen pro lidi z lehký party. Nikdo jinej na tuhle kořist nárok nemá. Krom některý jiný lehký party. Ale to my si zajistíme. Máme předáka, máme značky a máme tím pádem ochranu party. A přes to vlak nejede.